Vědecká studie: Klkání u koní a rizikové faktory, které jeho vznik ovlivňují

Úvodem

Klkání bylo pozorováno zejména u domestikovaných koní a není o něm žádný záznam u koní divokých či volně žijících. (Waran Clarke 2008, Wickens a Heleski, 2010). Klkání je nebezpečný zlozvyk, při kterém kůň polyká vzduch, což má za následek koliky. Někteří koně mívají koliky i několikrát denně. Koliky, zvláště když jsou časté, mohou mít za následek smrt koně. Klkání vypadá tak, že se kůň zapře plecemi např. o žlab, dveře boxu apod. a vyklene krk – v tomto vyklenutí může polykat vzduch. Zvlášť šikovní koně umí klkat i bez zapření.Tento zlozvyk vzniká z nudy. Proto nejčastěji klkáním trpí dostihoví či sportovní koně, kteří stojí celý den v boxe.

Toto chování (klkání) je označováno jako stereotypní, čili je to opakující se chování, které jak se zdá, nemá pro koně žádný přínos (Hausberger, Gautier. 2007, Clegg, Buckley a kol. 2008, Waran, Clarke.2008). Předpokládá se tedy, že klkání vzniká v důsledku nepřirozených podmínek chovu koní (Clegg, Buckley. 2008, Wickens a Heleski. 2010). Je také důležité si uvědomit, že přítomnost tohoto stereotypního chování je často indikátorem špatné péče (Mason 1991, Wickens a Heleski. 2010). Je tedy důležité pochopit faktory, které přispívají k tomuto chování tak, aby se analyzovaly dopady, které může nevhodný management koním způsobit – vč. tvorby zlozvyků (klkání) (Cooper a Albentosa. 2005). Tento konkrétní stereotyp je často označován jako klkání a mnoho autorů se neshodne na jeho přesné definici. je však jasné, že koně mohou vdechovat vzduch bez zapření o různé objekty. Toto chování se může projevit u 15 – 65 % koní (Wickens a Heleski 2010), ale klkání jako stereotyp se vyskytuje jen u 15 % koní (Sarrafchi a Blokhuis. 2013).

Proč je toto chování u koní problém?
Koně, kteří klkají, jsou vystaveni riziku temperomandibularní osteoartrózy, vdechnutí nebo spolknutí dřeva, koliky a abnormálního opotřebení zubů (Clegg, Buckley et al. 2008, Wickens a Heleski 2010). Koně pak obvykle mají potíže zastavit toto chování, i když jim působí problémy nebo bolest, podobně jako lidé, kteří si koušou nehty (Mason, 1991). Po vytvoření tohoto chování je vysoce pravděpodobné, že bude tzv. návykové (Nagy, Bodo. 2010). Majitelé takových koní pak mohou mít i problémy při ustájení svých koní, protože ti svým chováním působí problémy nejen sobě, ale také ničí majetek stáje (ohrady, boxy, a také kvůli mylné představě, že se klkání naučí i jiní koně). O tom, že by se jiní koně naučili tomuto chování od koní, kteří klkáním trpí, neexistuje žádný reálný důkaz (Clegg, Buckley a kol. 2008) Majitelé koní se nicméně domnívají, že jejich kůň započal s klkáním až když do nájemní stáje dorazil kůň, který tímto zlozvykem již dříve trpěl. Vysvětlení je zcela jednoduché – a sice: tito dva koně nezávisle na sobě započali s klkáním, neboť byli oba vystaveni stejným spouštěcím faktorům (Wickens a Heleski. 2010). Tato tendence majitelů věřit, že klkání se kůň může naučit od jiného klkavého koně nicméně vede k přehlížení způsobu stájového managementu, který by mohl být (a obvykle také je) přímým spouštěčem tohoto chování u koní (Normando, Meers et al., 2011).

Vnímání klkajících koní se může značně lišit u majitelů koní, kteří mají, nebo nikdy žádného klkavého koně nevlastnili. Majitelé, kteří již klkavého koně měli, nejsou totiž obvykle ochotni vidět klkání jako akutní problém (Wickens a Heleski. 2010). Mnozí majitelé se pokouší zabránit svému koni v klkání použitím tzv.klkacího řemene (tzv. klkáku). Dále se ujistí, že kůň nemá k dispozici plochy, které by mohl ke klkání využívat (Mcgreevy a Nicol. 1998). V některých případech může kůň dokonce podstoupit radikální chirurgický zákrok omohyoidu a sternothyrohyoidu a přidružených nervů (Wickens a Heleski. 2010). Průzkumy ukazují, že až 81 % majitelů se snaží opakovanému klkání u svého koně nějak fyzicky zabránit.

Hlavním problémem je to, že chování majitelů obvykle řeší klkání jako důsledek, ovšem nikoliv příčinu klkání samotného. Pokud tak majitel koně nedokáže identifikovat a opravit základní příčiny tohoto chování, unikají mu důležité informace týkající se tohoto stereotypního chování u koní. Klkání může a obvykle také je ukazatelem současných nebo minulých suboptimálních podmínek (Cooper a Albentosa. 2005, Wickens a Heleski. 2010, Sarrafchi a Blokhuis. 2013). Dále, kůň nemusí příznivě reagovat na klkací řemen, který se mu snaží v klkání bránit pouze fyzicky – psychické rozpoložení koně nikdo neřeší! Pokud se kůň snaží klkat i přes klkací řemen, mohou se u něj vyvinout nepříjemné otlaky (Mason. 1991).

Dalších faktory ovlivňující klkání u koní

Dietní stres
Koně přirozeně konzumují stravu s vysokým obsahem vlákniny. Je však běžnou praxí, že se koně v současných stájích krmí více koncentrovanými krmivy zvláště, když je přístup na pastvu omezen nebo není možný (malé výběhy nebo stáje). (Elia.2010). Bylo zjištěno, že ti koně, kteří jsou krmeni vysoce koncentrovanými krmivy mají tzv. „hlad po balastních látkách“, které obsahuje seno, což naznačuje, že je zde velká motivace po přirozených zdrojích vlákniny. Ačkoli potřeby domestikovaného koně jsou fyzicky splněny – kůň netrpí hladem a dostává všechny potřebné živiny – zbývá ještě psychologická potřeba normálního potravinovému chování, kterou mají divocí koně (Cooper a Albentosa. 2005).

Četné studie dále prokázaly, že podávání vysokých koncentrátů (a zejména pak sladkého krmiva) zvyšuje frekvenci výskytu klkání (Gillham, Dodmane. 1994). K tomuto může dojít v důsledku změny ve střevním pH, v důsledku podráždění střeva nebo abnormálního trávení cukrů a zatížení metabolismu, nebo v důsledku uvolňování endogenních opioidů (Gillham, Dodman a kol., 1994, Whisher, Raum. 2011 ), což je podobné jako účinek čokolády na člověka (Gillham, Dodman. 1994).
Studie dále poukazuje na to ,že pH ve stolici je u koní krmených koncentráty daleko kyselejší než u těch, kteří mají k dispozici seno či pastvinu. Koně také více žvýkají, když konzumují seno. Ve studii (Gillham. 1994) byli klkaví koně krmeni senem a peletami s vysokým obsahem bílkovin nebo sladkého krmiva. Bylo zjištěno, že sladké krmení a pelety způsobily zvýšení stereotypního chování u koní při všech kontrolních obdobích studie (čili v období, kdy koně byli pouze v boxu bez možnosti žvýkat seno či zelené). Podobně, (Whisher. 2011) zjistili, že koně, u kterých se objevilo klkání, byli přikrmováni slazeným obilím místo prostého ovsa.

Gillham.1994  také zjistil, že hladiny beta-endorfinu u klkavých koní byly poloviční ve srovnání s koňmi, u kterých se klkání neprojevilo. Neexistuje sice přímá souvislost mezi významnými změnami hladin beta-endorfinu, ale vědci předpokládají, že tyto nižší hladiny beta-endorfinů mohou být ve skutečnosti mnohem citlivější na drobné a jinak zdánlivě nevýznamné nárůsty endorfinů ze spotřeby chutného sladkého krmiva. Nicméně, Mcgreevy a Nichol (1998) zjistili, že neexistuje žádný rozdíl v základních beta-endorfinech mezi klkavými koňmi a neklkavými koňmi. Čili lze říci, že role beta-endorfinů u klkavých koní a jejich spojení s dietou jsou doposud nejasné (Gillham.1994). .Z obou provedených studií nicméně vyplynulo, že účinky koncentrátů v potravě koní velmi významně zvyšují riziko vzniku klkání.

Clegg a kol.2008 zase ukázal, že klkajícím koním trvalo déle zkonzumovat příděly krmiva než tomu bylo u koní bez klkání. Klkání se také objevovalo nejvíce v době bezprostředně předcházející krmení koncentráty. Klkaví koně přestali žvýkat a zapojili se do záchvatu stereotypního chování, což naznačuje, že se snažili normalizovat funkci střev nebo bolesti břicha z příčin jako např. žaludeční vředy (Clegg, Buckley et al. 2008, Wickens a Heleski 2010 ). Další studie ukázala, že nasazená antacidová dieta u těchto koní velmi výrazně snížila frekvenci klkání (Moeller, McCall a kol. 2008, Waran, Clarke et al., 2008).

Ustájení a prostředí
Stáj má na chované koně větší škodlivý vliv než pastvina. To je mnohostranný problém. Koně držení v boxe či stáji nemají přístup k trávě ani ke svým druhům, což se u nich může projevit nestabilním psychickým chováním. Stabilní stájové prostředí je protikladem přírodního prostředí a mnoho ze stájového managementu neodpovídá přirozeným potřebám zvířete (Leme, Parsekian. 2014).

Nárůst negativních změn v chování může být ovlivněn:
– nedostatkem konstantní pastvy, který následně postihuje trávící systém
– frustrací z nemožnosti projevit normální stádové chování mezi svými druhy na pastvě
– nudou koně

Zejména omezený přístup ke konstantním balastním látkám je velkým problémem. Krmení koncentrovanými krmivy vyžaduje méně hodin trávení, ačkoliv je dosaženo všech kalorických požadavků koně (Elia ERB. 2010, Whisher, Raum. 2011, Sarrafchi a Blokhuis 2013)

2016-10-09_141700

Používáním hraček pro koně umístěných ve stáji (boxu) pomáhá snižovat frekvenci klkání, ačkoliv experiment,  ve kterém byli testovaní koně a několik typů komerčně dostupných hraček pro koně, jasně ukázal, že jedinou hračkou, která měla prokazatelný efekt na snížení četnosti klkání u koní byl tzv. jazykový twister od výrobce Likit. Ostatní hračky typu Lixit®, Snak-a-Ball® a BREAKER® neměly téměř žádný významný účinek. Některé zmíněné hračky nepřitáhly pozornost testovaných koní vůbec .

HIDALGO TIP:
>> Likit Tongue Twister
>> Hračky pro koně

Tongue Twister® od Likit

Tongue Twister® od Likit

Sociální stres
Jak již bylo uvedeno výše, koně jsou obvykle v boxech sami. Nicméně další studie prokázala, že klkání výrazně ustupuje, pokud koně jsou ustájeni např. po dvou (Sarrafchi a Blokhuis. 2013). Klkání tedy zcela vymizí, pokud mají koně možnost sociálního kontaktu se svými druhy ve velkých skupinových výbězích. V malých výbězích, kde jsou koně umístěni sami, se naopak frekvence klkání ještě zvyšuje. Na pastvě se svými druhy se kůň pase dle svého vlastního harmonogramu a zvýšená konkurence od dalších koní může znamenat, že kůň tak věnuje více času pasení, proto se nenudí a nevymýšlí. V boxu se ale obvykle u koně dostavuje stres, který plyne z nemožnosti sociálního kontaktu s ostatními koňmi, což rapidně zvyšuje i náchylnost ke stereotypnímu chování – klkání. Kůň ve stádě naopak má možnost vybrat a vytvořit si své sociální vazby a skupiny tak, jak by to udělal v divočině (Cooper a Albentosa. 2005). Ustájení koní, kde se klade velký důraz na zachování sociálních vazeb mezi koňmi – umožnění fyzického kontaktu s příslušníky stejného druhu – významně přispívá ke snížení výskytu stereotypního chování – klkání. Pokud nemá majitel možnost podobného ustájení, jeví se jako velmi dobrá alternativa také umístění zrcadel do boxů, což vykazuje podobný efekt (Cooper. 2005). Stereotypní chování se vyskytuje i u jiných druhů jako jsou primáti, papoušci či laboratorní zvířata (Sarrafchi a Blokhuis.2013).

Praktiky při odstavu
Odstavení hříbat a jejich umístění do uzavřených prostorů produkuje vyšší výskyt klkání než když se hříbata odstavují ve velkých skupinách na pastvinách (Cooper a Albentosa. 2005). Koně se přirozeně odstavují ve věku 8-9 měsíců, ale ve velkých chovech je to obvykle již ve věku 4 – 6 měsíců. Po odstavení hříběte od matky je nadmíru jasné, že v přírodě i nadále udržují matka i potomek velmi úzké sociální vazby, které často přetrvávají až do doby než hříbě dosáhne sexuální zralosti. V domácím prostředí jsou však kobyla a její hříbě často odděleni najednou a umístěni ve stájích daleko od sebe, kde se mohou ani slyšet, ani cítit. Kromě tohoto umělého sociálního šoku je od hříběte také často požadována konzumace zcela nové stravy. Předčasné odstavení proto může znamenat, že hříbě nebude dostatečně psychicky vyzrálé na to, aby se vyrovnalo se zcela novými krmnými dávkami a ztrátou matky.

Bylo zjištěno, že již po prvním měsíci odstavu se u hříbat začalo rozvíjet stereotypní chování (Waran, Clarke. 2008). Klkání se samozřejmě může rozvinout i před odstavením, ale je dokázáno, že k jeho rapidnímu výskytu dochází až po odstavu. Hříbata v přírodě tráví více času tulením a kontaktem s matkou než je tomu u hříbat, která jsou odstavena tzv. na sílu. U takových se pak velmi rychle vyvíjejí zlozvyky typu klkání. Klkající hříbata mají také větší tendenci k žaludečním problémům a zánětům než ta, která neklkají (Wickens a Heleski. 2010).

Jak již bylo zmíněno výše, sociální izolace koní má velmi silnou vazbu ke klkání a jeho vzniku (Hausberger, Roche. 2008), z čehož vyplývá, že čas odstavu je prvním obdobím, kdy hříbě zažívá úplnou sociální izolaci – první zkušenost s boxem, první zkušenost s novým koncentrovaným krmením (Waran, Clarke, 2008). Wickens a Heleski.2010 poznamenávají, že u krmení koncentráty u odstavených mladých plnokrevníků (a části teplokrevníků) je až čtyřikrát větší pravděpodobnost vzniku klkání než u hříbat odchovávaných na pastvinách přirozeně. Postupné odvykání na přítomnost matky a pobyt na trávě místo ve stáji náchylnost hříbat ke vzniku tohoto zlozvyku výrazně snižuje. Vezmeme-li tyto faktory v úvahu, pak z nich vyplývá, že tato hříbata mohou být geneticky odlišná od svých vrstevníků anebo je toto chování u nich způsobeno rozdílem v chování, ke kterému náleží krmení během laktace a následnému setkání se s dalšími výživovými a sociálními spouštěči, nebo s jejich kombinací. Další studie v této oblasti by byla prospěšná, abychom lépe pochopili celý tento vývoj a jeho dopad na psychiku mladých koní.

Fyzická zátěž
Odlišný typ práce i zatížení mají, jak se zdá, přímý vliv na klkání (Sarrafchi a Blokhuis. 2013). Způsob, jakým je kůň ježděn může způsobit fyzické nepohodlí nebo chronický stres (Normando, Meers. 2011). Zvláště pak koně ježdění v anglickém stylu vykazují více stereotypního chování než koně v jiných jezdeckých stylech. Tito koně jsou obvykle ježděni s větším důrazem na přesnost a flexi, nohy jezdce jsou neustále v kontaktu s koněm a od koně v anglickém stylu je žádáno maximální přilnutí, takže tito koně jsou i více na otěži. I tento životní styl a požadavky mohou být (společně s nepřirozeným ustájením a nemožností sociálního kontaktu s dalšími koňmi) spouštěčem určitého negativního chování (Normando, Meers. 2011). Například při porovnání koní ježděných v anglickém a westernovém stylu bylo prokázáno, že u koní ježděných anglickým stylem se více projevovalo stereotypní chování než u koní westernových. Tento problém může být samozřejmě spojený i s faktory bolesti, přičemž u koní ježděných v anglickém stylu se objevuje více pohybových problémů: například kulhání než u koní westernových. Stejně tak drezurní, parkuroví či dostihoví koně vykazují více náchylnosti ke klkání než koně používaní pro pleasure či vytrvalost ( Whisher. 2011, Sarrafchi a Blokhuis.2013). Samozřejmě, i zde můžeme jako důsledek vidět především management těchto koní, jejich pracovní vytížení, nebo možnou interakci mezi nimi.

Studie Whisher (2011) uvádí, že při tréninku klkajících koní, který trval pokaždé jinak dlouhý časový úsek, bylo zjištěno, že trénink přesahující 25 minut zvyšuje frekvenci klkání v porovnání s koňmi, kteří pracovali méně nebo nepracovali vůbec. Nicméně délka cvičení nijak neovlivnila další měřené parametry: např. ležení, stání nebo konzumaci sena. Koně mohou vnímat skutečnost tréninku např. na kolbišti či v kruhové ohradě ne pro fyzickou zátěž samotného cvičení, ale jako psychologický stresor (Stresor = podnět vyvolávající stres).

Rozdíl v mozkové anatomii a funkci
Některé studie naznačují, že by mohlo existovat přímé spojení mezi klkáním a změněnou neuroendokrinní fyziologií a funkcemi mozku (Wickens a Heleski.2010). Existuje spekulativní teorie, že koně s náchylností ke stereotypnímu chování mají nižší schopnost učení. Hausberger (2007) podrobil koně se stereotypním chováním a koně, kteří tímto chováním netrpí, procesu učení. Bylo zjištěno, že koním se stereotypním chováním trvalo déle, než se daný úkol naučili, a když proces učení zvládli a úkol si zapamatovali, trvalo jim podstatně déle než jej vykonali. Dále studie uvádí, že koně náchylní ke stereotypnímu chování stráví méně času ležením a spaním než běžní koně. Můžeme tedy spekulovat o tom, že to může svědčit o rozdílech v mozkových procesech. Obdobně je tomu i u další studie, která uvádí, že klkaví koně jsou náchylnější ke stresu než koně, u kterých se stereotypní chování neprojeví. Také se uvádí, že tito koně jsou fyziologicky a psychicky méně flexibilní než ostatní koně (Bachmann, Bernasconi. 2003). Ovšem Waran (2008) poznamenává, že brzké zařazení mladého koně do tréninku může mít velký vliv na jeho budoucí trénovatelnost a učenlivost. Některé tyto rozdíly v tréninku se mohou překrývat s faktory, které u koní způsobují vyšší výskyt klkání: např. výše zmíněné stresové metody odstavování. V této oblasti však bude nutná další studie, aby bylo možné určit jakékoliv korelace a příčinné souvislosti.

Oblasti mozkových funkcí, které se přímo podílejí na vzniku klkání či jiného stereotypního chování u koní nám ještě u koní nejsou příliš dobře známé. U jiných živočišných druhů se zdají býti za vznik stereotypního chování odpovědné bazální ganglie a nigrostriatální systém (Hausberger, Gautier, 2007). Bylo zjištěno, že u klkajících koní trvá např. delší dobu než se odnaučí určitému „naučenému“ chování než je tomu u koní bez náchylnosti ke stereotypnímu chování (to znamená, že např. při pokusu s oběma skupinami koní se všichni koně naučili, že pokud čumákem stisknou tlačítko, obdrží za to odměnu. Klkavým koním pak trvalo daleko déle než si uvědomili, že při dalším opakovaném stisku tlačítka již neobdrží nic, viz obrázek) (Wickens a Heleski.2010). To může svědčit o disfunkci bazálních ganglií (Hemmings, McBride. 2007, Wickens a Heleski. 2010).

2016-10-09_141715

Existuje také nedávný důkaz o tom, že klkaví koně mají jiný počet dopaminových receptorů než koně bez nachylnosti k tomuto chování (Hausberger, Gautier. 2007). Klkaví koně mají vyšší hustotu dopaminových receptorů v nucleus accumbens (je součástí bazálních ganglií koncového mozku), ale nižší v nucleus caudatus než koně bez nachylnosti k tomuto chování (McBride a Hemmings. 2005). Některé studie se zmiňují o vzájemné podobnosti koní se stereotypními poruchami chování a obsedantně kompulzivními poruchami u lidí. Obsedantně kompulzivní porucha (OCD) je zvláštní porucha chování. Člověka, který trpí touto poruchou, trápí nepříjemné myšlenky (Gillham, Dodman. 1994, Wickens a Heleski.2010).

U lidí bylo prokázáno, že Selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu pomáhají při OCD. Bylo rovněž prokázáno, že tyto Selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI) mají pozitivní vliv na snižování stereotypního chování u koní. (Pozn překladatelky: Selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu /SSRI, z anglického „selective serotonin reuptake inhibitors“/ jsou novější skupina léků proti depresi, o nichž se předpokládá, že účinkují potlačením látek vychytávajících neurotransmiter serotonin ze synaptické štěrbiny, čímž zvyšují dostupné množství serotoninu.) To však může být způsobeno obecným sedativním účinkem než skutečností, že přímo ovlivňují chování (Wickens a Heleski, 2010). Jak již bylo zmíněno v sekci „Dietní stres,“ několik studií upozornilo na souvislost mezi endogenními opioidy a klkáním, které mohou také mít spojitost s lidským OCD (Gillham, Dodmane. 1994, Mcgreevy a Nicol. 1998, Wickens a Heleski. 2010).

Je možné, že může existovat také komplexnější propojení mezi bolestí způsobenou nemocemi např. žaludečním zánětem a mozkovou fyziologií, což z dlouhodobého hlediska může vést až k přeprogramování bazálních ganglií (Hemmings, McBride.2007) a změnám v dopaminergní aktivitě (Hemmings, McBride. 2007, Wickens a Heleski. 2010). Studie na myších prokázala, že dlouhotrvající a neřešený stres vyvolává změny v hustotě nigrostriatálních dopaminových receptorů (Cabib, Giardino. 1998). V případě, že k podobnému procesu dochází i u koní, může to znamenat, že stálý stres významně ovlivňuje mozkovou biologii. Takže tím pádem se klkání neobjevuje jako reakce na vnější podnět (např. nudu), ale spíše proto, že v těle koně již delší dobu dochází k dlouhodobému nárůstu stresu, který pak následně vede ke změně bazálních ganglií, což poté způsobí zvýšení frekvence nežádoucího stereotypního chování u koní (Hemmings, McBride. 2007).

Dědičnost
V roce 1986 se uskutečnil průzkum, do kterého bylo zařazeno více než 1000 plnokrevníků. Součástí studie byly také rozhovory s 80 trenéry (Vecchiotti a Galanti.1986). Bylo zjištěno, že v určitých plnokrevných rodinách byl výskyt anomálního stereotypního chování mnohem vyšší než u běžné populace plnokrevníků, včetně výskytu klkání. To znamená, že klkání není jediným problémem, ale že u koní s náchylností ke stereotypnímu chování se v určitý moment může vyskytnout nejen klkání, ale také tkalcování či jiné problémy, jejichž důsledkem může být genetická složka. To jasně naznačuje, že by mělo být velmi pečlivě váženo, zda jedince vykazující symptomy stereotypního chování dále zařazovat do chovu. To by však mohlo mít i nemalé dopady na prodejní cenu těchto koní na plnokrevném trhu. Pokud slibný plnokrevník bude trpět stereotypním chováním, bude jeho chovný potenciál výrazně snížen, neboť by z výše uvedeného hlediska již neměl být vhodný do chovu. Obecně lze také říci, že právě plnokrevníci mají až 3x větší pravděpodobnost, že u nich dojde k rozvoji stereotypního chování než ostatní plemena koní (Wickens a Heleski. 2010, Whisher.2011), avšak je třeba také brát v potaz, že právě plnokrevníci bývají obvykle vystaveni všem výše zmíněným rizikovým faktorům v plné míře: např. náhlé a brzké odstavení, ustájení v boxech a krmení koncentráty (Whisher. 2011).

Pohlaví
Ačkoliv stereotypní chování postihuje jak klisny, valachy, tak i hřebce, bylo prokázáno, že nejvíce se vyskytuje právě u hřebců (Wickens a Heleski. 2010). Hřebci také mají největší pravděpodobnost, že se u nich objeví rizikové faktory – jsou obvykle ustájeni zvlášť od ostatních koní, nechodí s nimi obvykle ani na pastvinu a jsou krmeni koncentráty. Bylo také zjištěno, že hřebci si daleko více hrají s umělými hračkami než klisny či valaši (Bulens, Van Beirendonck. 2013), takže i to naznačuje, že jsou zde velké rozdíly v úrovni pozornosti nebo nudy mezi pohlavími, z čehož rovněž vyplývá, že použití hraček při snižování náchylnosti ke stereotypnímu chování v boxe či na pastvině bude více úspěšné u hřebců a méně úspěšné u klisen a valachů.

Klkání – ochranný mechanismus proti stresu?

Mnozí autoři popisují klkání jako potenciální cestu koně převzít kontrolu nad svým okolím a snížit tak hladinu stresu. Při klkání je zabráněno navýšení tepové frekvence a kortizolu. Pokud se koní daří klkat dále, bude v tom pokračovat po určitou dobu. Klkající koně jsou velmi vynalézaví, co se týká vhodného povrchu či pomůcek, které jim klkání usnadňují. Studie naznačují, že někteří koně si klkání cení stejně jako si cení svého krmení (Wickens a Heleski. 2010). Nicméně zde přichází dilema – klkáním se stres u koní nezvyšuje (ačkoliv klkání samotné může být důsledkem působení stresu). Experimentální studie jednoduše prokazují, že prevence již naučeného chování je pro koně daleko více stresující a může způsobit frustraci a úzkost z toho, že kůň jednoduše nemůže provádět klkání, čili chování, ke kterému je vysoce motivován faktory, které jej obklopují (Mcgreevy a Nicol.1998, Cooper a Albentosa.2005). Další studie Mcgreevy a Nichol (1998) neprokázaly žádný vzestup kortizolu tím, že koni zabráníme v klkání.

Závěrem
Klkání je komplexní a multifaktoriální problém. Zatímco postupy stájového managementu tradičně směřují k fyzické prevenci tohoto chování, čímž jsou však ignorovány základní příčiny poruchy, které mohou svědčit o špatném současném nebo dřívějším managementu koně a komplexní péči o něj. V současné době přispívají ke vzniku stereotypního chování u koní zejména „tradiční“ postupy: např. předčasný odstav, způsoby boxového ustájení, krmení koncentrovanými krmivy a možná i způsob, jakým jsou koně ježděni. To vše přispívá ke zhoršování stereotypního chování – klkání – u koní. Všem takto postiženým koním je třeba z globálního hlediska zabezpečit více „přirozeného“ způsobu života, což platí jak pro domácí hobby koně, tak pro koně sportovní. Zvláštní důraz by měl být kladen zejména na pozvolný odstav hříbat do skupin, zvýšené možnosti pasení se a zajištění sociálního kontaktu s ostatními koňmi v okolních boxech. Další výzkum mechanismů, které toto chování u koní způsobují, prokázal, že z hlediska neurobiologie a chovatelských postupů je třeba zvážit zařazení jedinců postižených stereotypním chováním do chovu. Úprava zažitých postupů by měla koňským vědcům umožnit připravit a zdokonalit systém osvědčeného postupu, který by byl aplikovatelný ve všech  chovech tak, aby zabránil vzniku prvotních faktorů, které se podílejí na spouštění tohoto stereotypního chování u koní. Musíme také přihlédnout k psychologickému faktu, že omezování koně v klkání může vést k negativním dopadům na jeho zdravotní psychický stav.

Zdroj: https://www.innovativehoofcare.com.au

Reference:

Bachmann, I., P. Bernasconi, R. Herrmann, M. Weishaupt and M. Stauffacher (2003). „Behavioural and physiological responses to an acute stressor in crib-biting and control horses.“ Applied Animal Behaviour Science 82: 297 – 311

Bulens, A., S. Van Beirendonck, J. Van Thielen and B. Driessen (2013). „The enriching effect of non-commercial items in stabled horses.“ Applied Animal Behaviour Science 143: 46 – 51

Cabib, S., L. Giardino, L. Calza, M. Zanni, A. Mele and S. Puglisi-Allegra (1998). „Stress promotes major changes in dopamine receptor densities within the mesoaccumbens and nigrostraiatal systems “ Neuroscience 84(1): 193 – 200

Clegg, H., P. Buckley, M. Friend and P. McGreevy (2008). „The etholgical and physiological characteristics of cribbing and weaving horses.“ Applied Animal Behaviour Science 109: 68 – 76.

Cooper, J. and M. Albentosa (2005). „Behavioural adaptation in the domestic horse: potential role of apparently abnormal responses including stereotypic behaviour.“ Livestock Production Science 92: 177 – 182.

Elia, J., H. Erb and K. Houpt (2010). „Motivation for hay: Effects of a pelleted diet on behaviour and physiology of horses.“ Physiology and Behavior 101: 623 – 627

Gillham, S., N. Dodman, L. Shuster, R. Kream and W. Rand (1994). „The effect of diet on cribbing behavior and plasma β-endorphin in horses.“ Applied Animal Behaviour Science 41: 147 – 153.

Hausberger, M., E. Gautier, C. Muller and P. Jego (2007). „Lower learning abilities in stereotypic horses.“ Applied Animal Behaviour Science 107: 299-306.

Hausberger, M., H. Roche, S. Henry and E. Visser (2008). „A review of the human–horse relationship.“ Applied Animal Behaviour Science 109: 1 – 24

Hemmings, A., S. McBride and C. Hale (2007). „Perseverative responding and the aetiology of equine oral stereotypy.“ Applied Animal Behaviour Science 104: 143 – 150.

Leme, D., A. Parsekian, V. Kanaan and M. Hotzel (2014). „Management, health, and abnormal behaviors of horses: A survey in small equestrian centers in Brazil.“ Journal of Veterinary Behavior In Press: 1 – 5

Mason, G. (1991). „Stereotypies: a critical review.“ Animal Behavior 41: 1015 – 1037.

McBride, S. and A. Hemmings (2005). „Altered mesoaccumbens and nigro-striatal dopamine physiology is associated with stereotypy development in a non-rodent species.“ Behavioural Brain Research 159: 113 – 118

McGreevy, P. and C. Nicol (1998). „Physiological and behavioral consequences associated with short-term prevention of crib-biting.“ Physiology and Behavior 65(1): 15 – 23.

Moeller, B., C. McCall, S. Silverman and W. McElhenney (2008). „Estimation of Saliva Production in Crib-Biting and Normal Horses.“ Journal of Equine Veterinary Science 28(2): 85 – 90.

Nagy, K., G. Bodo, G. Bardos, N. Banszky and P. Kabai (2010). „Differences in temperament traits between crib-biting and control horses.“ Applied Animal Behaviour Science 122: 41 – 47.

Normando, S., L. Meers, W. Samuels, M. Faustini and F. Odberg (2011). „Variables affecting the prevalence of behavioural problems in horses. Can riding style and other management factors be significant?“ Applied Animal Behaviour Science 133: 186 – 198.

Sarrafchi, A. and H. Blokhuis (2013). „Equine stereotypic behaviors: Causation, occurrence, and prevention.“ Journal of Veterinary Behavior 8: 386 – 394.

Vecchiotti, G. and R. Galanti (1986). „Evidence of heredity of cribbing, weaving and stall-walking in thoroughbred horses.“ Livestock Production Science 14: 91-95.

Waran, N., N. Clarke and M. Farnworth (2008). „The effects of weaning on the domestic horse (Equus caballus).“ Applied Animal Behaviour Science 110: 42 – 57

Whisher, L., M. Raum, L. Pina, L. Perez, H. Erb, C. Houpt and K. Houpt (2011). „Effects of environmental factors on cribbing activity by horses.“ Applied Animal Behaviour Science 135: 63 – 69

Wickens, C. and C. Heleski (2010). „Crib-biting behavior in horses: A review “ Applied Animal Behaviour Science 128: 1-9.