Být dobrým majitelem i v okamžiku smrti koně – to je nepsanou povinností každého odpovědného vlastníka koně

Překládáme pro Vás přátelé z našeho pohledu velmi zajímavý článek. Autorka v něm sděluje své pocity a vyrovnává se s rozhodnutím, které bohužel jednou čeká nás všechny. Nic a nikdo nás se na tento okamžik nemůže připravit, ale nejste v tom sami… Věříme, že pro nás všechny je to zajímavý soubor písmenek k zamyšlení.

Snad nejtěžší částí pro každého majitele koně je, když ho začne ztrácet. Nikdo tomu unikne. Někdy máte štěstí a kůň to udělá za vás. Většinou však rozhodnutí ukončit život koně spadne stejně na majitele, a přátelé, věřte, že je to ten nejtěžší úkol, který před vámi kdy stál. Osobně jsem nepsala několik týdnů. Neměla jsem zkrátka potřebu světu cokoliv sdělit. Dokonce mě opustil i můj cynický humor. Dne 22. ledna jsem se naposledy rozloučila s koněm, který pro mne znamenal celý svět… 

Christa a Misty

Christa a Misty

Misty (celým jménem The Mystery Machine) byl záhadnou anomálií po celý svůj život. Odchovala jej moje matka Dian. Narodil se celý křivý – vypadal deformovaně. Ošetřující veterinář nás přesvědčil, abychom mu dali šanci. Misty se kupodivu zázračně narovnal až na jednu zadní nohu. Jeho problémy začaly teprve tehdy, když mu na nohu stoupla jeho matka. Chudák utrpěl zlomeninu sezamské kosti, což byl velmi nepěkný začátek – ale navzdory osudu on to dokázal a vybojoval svůj boj o život.

Misty byl vždy popudlivý kůň, zvláště když šlo o to, vyvést nějakou lumpárnu lidem. Ve stádě byl totiž až kdesi na předposledních místech v hierarchii, ale to mu nevadilo. Lidi ovšem dokázal ovládat jako diktátor. Pamatuji se, jak jako tříletý vyhnal mého nejlepšího kamaráda z výběhu – a jen těsně nad kamarádovou hlavou se mihnul kopanec. Zkrátka byl to bastard, když budu upřímná. Ale měli své úžasné stránky.

Měřil sotva 152 cm a měl hrozný exteriér. Měl vysokou záď a často bojoval s rovnováhou. Jak plynuly roky, objevovaly se u něj stále další a další těžkosti související s jeho nevalným startem do života. Ke konci svého života měl těžký případ Kissing spines, stejně jako degenerativní onemocnění kloubů ve všech končetinách. Také trpěl sakroiliakální chorobou. Nechali jsme jej operovat a léčili ho, jak jen jsme mohli. Zkrátka dělali jsme pro něj to nejlepší, co šlo.

V jeho posledním hořkosladkém roce, ve kterém jsme spolu soutěžili – se nám konečně dostalo potěšení a my uviděli ten záblesk obrovského talentu a absolutní čiré třídy, kterou ten kůň měl. Získali jsme šanci ukázat to celému světu. V průběhu té doby se Misty stal alergickým na své léky používané k léčení jeho kloubů a já se tedy rozhodla, že ho dám do důchodu, i když mu bylo pouhých dvanáct let. Zářná kariéra skončila dříve než začala. Byl pohodlný a užíval si důchodu plnými doušky, ale já už věděla, že jeho důchod nebude moc dlouhý a že v nebi už se pro něj pomaličku uvolňuje místečko kvůli jeho mnoha chorobám.

Když byl Misty mladý, byla to čirá hrůza. Byl obtížný na ošetřování a v podstatě jakoby zůstal ve svém vlastním semipermanentním divokém státě. Nicméně, pokud šlo o ježdění – a když měl fakt náladu – byl to génius. Učil se rychle a byl dokonalým přítelem připraveným vydat ze sebe vše nejlepší. Byl nanejvýš opatrný, ale byla to především ta jeho předvídavost, co z něj činilo skutečně výjimečného cross country koně. V době, kdy jsme vyrazili ke kombinaci, už dávno pracoval na tom, jak ji překonáme – čím obtížnější byla překážka, tím lépe. Byl to výborný skokan a při zpětném pohledu vím, že měl na víc než jen na všestrannost. Těžké tratě byly jeho denním chlebem. Byl prostě skvělý! Ve svém životě asi již nikdy nebudu jezdit koně, který byl tak bezpečný a nadměrně inteligentní, pokud jde o skákání přes těžké skoky. Je-a vždy bude mým „zlatým standardem“.

Misty trpěl těžkou separační úzkostí, možná proto inklinoval k párování s dalším mým koněm ve stáji, s nímž si vytvořil velmi hluboké pouto. V roce 2011 jsem musela poslat na odpočinek dalšího ze svých výjimečných koní JJ, kterého jsem však zanedlouho musela nechat uspat kvůli prohranému boji s laminitidou. Misty byl viditelně zdrcený. Tehdy se opět zafixoval na poníka Tonyho – strávili spolu pět šťastných let. Tony byl pak čím dál tím více nemocný, a i přes veterinární zásahy spolu se skvělým managementem, se rychle ukázalo, že to nebude mít šťastný konec. Věděla jsem, že budu muset udělat tu správnou věc, ne pro sebe, ale pro Tonyho a to velmi brzy. Co však bude s Mistym? Nesnesla bych ho znovu vystavit duševnímu utrpení ze ztráty dalšího milovaného kamaráda a to zejména v jeho věku. Poté, co ztratil JJ byl v depresi po velmi dlouhou dobu. Věděla jsem, že brzy bude díky špatnému psychickému stavu čelit dalším zdravotním problémům, proto jsem se rozhodla je poslat na věčnost společně. Byla to jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy udělala. Já, stále ještě se zlomeným srdcem nad ztrátou mého nejlepšího přítele, věřím, že pro něj to byl ten

V milované vzpomínce na mého nádherného koně v nebi. Dokud se znovu nesetkáme, můj příteli.

V milované vzpomínce na mého nádherného koně v nebi. Dokud se znovu nesetkáme, můj příteli.

nejlepší způsob, jak odejít. Byl tlustý, měl radost a užíval si svůj život a pak – velmi tiše odešel. Nebyl chromý, smutný a nic jej nebolelo. Nebyl trpící. Věděl, že je milován. Jeho život byl vždy přesně takový, jaký ho chtěl.  Byl ještě schopný vyhazovat a kličkovat po poli. Já ale nechtěla čekat až se u něj objeví ty zdravotní problémy. Chtěla jsem přeběhnout to utrpení. V mládí si již vytrpěl své.

Když Misty odešel, spadlo z nebe pár kapek deště… Podívala jsem se k nebi a tam na obloze byla obrovská barevná duha. Jeho poslední sbohem a možná i nevyřčené díky, že tam nejde sám, ale s kamarádem Tonym. Ještě dnes se mi chce plakat, když na to pomyslím…

Ukončit život těžce zraněného nebo vážně nemocného koně  – v těchto situacích neexistuje žádný výběr, a přestože je to hrozné, budete mít vždy klid s vědomím, že jste jednali rychle a zmírnili bolest či psychické utrpení koně. Uspání koně je neuvěřitelně destruktivní čin, ale přesto je to také podivně klidný čin. S vědomím, že kůň už nikdy neucítí žádnou bolest nebo úzkost – to je ta nejlaskavější věc, kterou pro něj u konce jeho dní můžete udělat. Můžete plakat tolik, kolik je potřeba, ale v okamžiku jeho smrti budete muset být silní. Je to součást nepsané dohody, kterou podepisuje každý odpovědný majitel koně.

Proto než tato chvíle nadejde, užívejte si svého koně, a dávejte mu najevo, jak moc ho milujete. Řekněte mu, jak moc jste na něj hrdí. Poděkujte mu za každou hodinu, kdy vás učil, za vše, co pro vás udělal. Buďte vděční, že jste se mohli v životě setkat. Tato neuvěřitelná zvířata jsou s námi bohužel vždy jen krátkou dobu… a čas letí. Máme štěstí, že existují. Milujeme je celou svou duší, ačkoliv víme, že jednou přijde ono těžké a definitivní rozloučení, které je tak neskutečně těžké.